zas padá
hvězdný prach na město, které už šlo spát
usíná
smysl postrádá
třeba se už zítra rozpadne svět
a třeba se rozpadnu já
možná že žili jsme jen na pár let
a možná že stačí nám
vědět, že není proč
modlit se k vesmíru
modlit se za lásku
že sis mě vymyslel
sám
ležíš a spíš
krajinou myšlenek procházíš se
já nepoznám
proč se usmíváš
třeba ti do pití nalili jed
a možná ses otrávil sám
a možná že z vidiny své prozříš hned
a možná že krajinou
myšlenek projdu se
tebe na polštáři
do nití zamotám
nohama omotám
já
uteč přede mnou
mrzí-li tě, jak to vypadá
když mi sám dáváš příliš
pověz, co ti je
a nacpi mi do srdce
co se ti nevejde
plač se mnou
a pověz mi
pověz mi
pověz mi
kdo koho miluje, kdo koho zrazuje
kdo komu vhazuje do okna kamení
má duše putuje, mé srdce sděluje,
že se nic nemění, přetrvá vědění
že to vždy bude ta hořká a kyselá
sladká a voňavá, temná a bolavá
smrt, která miluje, láska, co zabíjí
No comments:
Post a Comment