nenávrat

mezi měňavými patvary cigaretového kouře

spatříš tvář mdlou a unylou s papírovou kůží

zkrachovalý básník zachraptí: jen pojď a zavři dveře

ze zdi na tě shlíží malá dívka s bílou růží

ptáš se, zda je tím, koho každý hledá

jestli se skrývá proto v podkroví

ale tíha z neznáma na hrdlo ti sedá

a ústa jen tichou prosbu vysloví

vzpomínáš si matně na ty oči plné kalu,

co se rozzářily, když volals jejich jméno

za obzorem zapadají zbytky jejich žalu

a svou píseň nedozpívá duše, co už nemá cenu

ztratils pojem o čase a bloudils do neznáma

v jámě utrpení našel čaroděje nekonečna

ptáš se znovu: „jsi to ty?“ a hlava tiše kývá,

když si znovu saháš na život a slyšíš hudbu věčna

já nemám ňic

já nemám nic, co by sis přál

nemám nic

a říkám ti pořád dál

já neporadím, nevysvětlím, cos kdy měl a mohl mít

já nevyzradím, neznesvětím tajemství v podkroví

máš posledních pár chvilek, než se probudíš

máš posledních pár chvilek, ať si s ním promluvíš

posledních pár chvilek, než se probudíš a zjistíš

že se ti zdá, že se ti zdá

že se ti zdá, žes našel Boha

že se ti zdá, že se ti zdá

že se ti zdá zas a znova

tak se mi zdá, žes to posral, kámo

mně se ti zdá, že sis zase šlehnul,

tak ti zdá, že jsi možná našel

odpuštění, vykoupeňí, jenže ono to tak není

že se ti zdá, že se ti zdá

že se možná vzbudíš a ona bude žít

že se ti zdá, že se ti zdá,

že se snad někdo slituje, se ti zdá

před očima bliká ti ta tvář kulatá vyčítavá

básník stařec žehná, v agónii tě uvrhne znova

svíjíš se v bolesti ze sladkého křiku dívky

v jejím klíně probudil ses, tam našels boha