takže věřím, že existuju pro těch pár, co jsou jako já. jako asiautistický puberťák jsem se snažila zaujmout tím, že jsem ze sebe dělala právě to, co se nikomu nelíbí. to není o pozornosti nebo nějakém "špatná reklama taky reklama", jen jsem nechápala, že to tak nefunguje. nenávidím, jaká jsem byla, ne proto, že jsem odvozovala své chování od ostatních lidí, ale proto, že jsem překračovala vlastní zásady.
ale pozor - stále jsem tím, co se "nikomu" nelíbí. rozdíl, od kterého odvozuji svou nynější dospělost (nenech se zmýlit, i tak jsem pořád děcko a mám se mnoho co učit), je to, že mám dost přejímání myšlenek, se kterými nesouhlasím. ne, nelituju, že jsem poprvé měla pivo ve dvanácti s člověkem, který se mi hnusí, ale můžu s jistotou prohlásit, že kdyby moje tehdejší strategie byla bývala úspěšná, měla bych tehdy kamarády, se kterými do sebe peru, co se mi jen zlíbí, prostě jen proto, že když jsem zjistila, že je lepší myslet za sebe, než poslouchat dospělé, musela jsem to přehnat a poslouchat ve všem děti. teď bych možná byla zničená - stále inteligentní, ale zmožená a vyprahlá.
stále jsem ráda tím, co se nikomu nelíbí, protože svět už je takový, že se výsledek mé syntézy extrémů ve skutečné já nemůže líbit všem. už mě sralo odpovídat na extrém extrémem. věřím, že je mi souzeno najít těch pár, kteří budou souzňít se mnou. sláva a pozornost ve velkém by mě zabila, tíhnu k touze po vybudování něčeho velkého, ale dobrovolného, co nebude tajné, ale přesto ovlivní svět zpoza opony.
mám dnes touhu psát, a přesto píšu ještě více, než jsem čekala. nemůžu psát, vždyť je zkouškové. musím psát, nejsem schopna se učit. zase mě to tahá mimo tento svět - jako by část mě žila ve vlastní hlavě, ve světě Niity postaveném na snech, ze kterých jsem se probouzela zpocená a které zároveň pokládám za ty nejkrásnější, protože jsou jeden jako druhý uměleckými ďíly.
k psaní románu, který leží někde v trezoru, se vracím na podnět nových snů, nových vizí, sladce-úzkostně znějících slov a obrazů, které zaznamenávám ve fyzické realitě. spatřuji náznaky stejnocitu v dílech umělců, takových dílech, která nejsem pro rozčarování schopna suše a bezcitně analyzovat. nacházím střípky pravděpodobnosti, že jistá část oné osoby mi hluboce rozumí. a tu část nesu s sebou, všechno toto se stane součástí příběhu-nostalgie-fantazie-déjà vu-pocitu, který dočte málokdo.
matka usuzuje, že se něco stalo, že jsme se pohádali s mužem, že jsem se pohádala s některým kamarádem, že kdovíco, protože se dneska duševně vznáším v éteru, místo abych se učila, vylehávám v posteli - a je mi vlastně líto, že ji takové věci napadají. nevyřkneš to, co nemáš v hlavě. část mě se ptá, jakou špínu na mé blízké ona v té hlavě má. a nebo ji prostě nic vyššího než to, co mě v životě obklopuje, nenapadá.
