Sunday, December 3, 2023

vábení

zmatená dívko, co měla jsi na mysli,

když se ti vracela naděje na štěstí?

kdokoliv spatří tě, koutek má povislý

oči tvé nikdy nic dobrého nevěstí


kam jsi kdy pohlédla, vidělas nicotu

nikdo ti netoužil věnovat vřelosti

rozbitá chemie vzdoruje životu

obličej žadoní o ránu z milosti


nemělas ponětí, kam tě to zavede

když z cesty zkusíš se do lesa odebrat

zas myslíš na konec, urputný tragéde

chtěla bys na mechu břemeno odevzdat


schovej ten telefon, už se ti neozve

vybral si jinou tak jako ti předchozí

nebudeš nikomu patřit a on tobě

vadnou a rozbitou opláčí nemnozí


snáší se temnota a klesá naděje,

cítíš však postupně zvědavost, vábení

co to tam ve svahu, tam na té skále je

šepoty větru ti dávají znamení


pojď...


nad srázem v cestě máš rezavé pletivo

obhání paseku s bující křovinou

když tvůj zrak konejší večerní šedivo

cestičkou po srnách dereš se krajinou


vtom zvláštním leknutím ustrneš na místě

snad je to bouřka, co blýsklo ti za zády?

poprvé nazad se otočíš nejistě

musíš se vymanit z přeludů nadvlády!


děravý drátěný plot totiž zanikl

změnil se v kamennou vysokou bílou zeď

a mozek zblouznění v tu ránu zakřikl

nesmíš tu uvíznout, uniknout musíš teď!


chce se ti křičet a srdce tě tluče, když

drsný a studený pískovec nahmatáš

na druhé straně se nad stromy tyčí kříž

utíkáš ode zdi, důvěru v Boha máš


prochladlé ruce se drásají na trnech

ani to necítíš, jen touhu vzbudit se

a ruina kostela vyrazí z tebe dech

před tvýma očima začíná měnit se


choulíš se na místě, obličej ve dlaních

chceš svoji postel, leč okolí nemizí

musíš si vytrpět tohoto sídla hřích,

magii, která ti svobodu odcizí?


nebudeš obětí! plivneš si do rukou

naposled štípneš do zkřehlého zápěstí

máš-li ve snu tu čest s duševní poruchou,

může jen odvaha dostat tě z neštěstí!


z kostela stala se vila a kolem ní

podél stěn skvějí se růže a výzdoba

prosklené dveře ti otevřou služební

zpod bílých líčidel páchne jim hniloba


jedna je široká, druhý je vysoký

nemluví, hrubě tě za paže popadnou 

na rukou vidíš jim strupy a otoky

úzkost ti brání se vykroutit, vypadnout


oba se hýbají v úplné tichosti

slyšíš jen klapání tam někde ve výšce

mdlým světlem schodiště vedou tě bytosti

z tajemné prázdnoty vlasy tvé ježí se


pojď!


naproti schodům hned strčí tě za dveře

pevný hlas odvětí: "děkuji, smíte jít"

tiše se podivíš místnosti nádheře

baldachýn, krb, křesla, závěsy, zvláštní klid


v křesle se otočí postava v korzetu

vznešená struktura ve tváři bělostné

hedvábnou sukni má třpytkami posetu

na krku blyštivé bohatství nerostné


stanulas tváří v tvář rohaté bohyni

na jejím zámku tě veselí nečeká

tušíš, co chystá na náhodnou chodkyni

z příběhů víš, jak si zpracuje člověka


promlouvá vlídně a chápe tvé obavy

za chvíli pustí tě, slibuje záměrně

vzdorovat nezvládáš, vidí ti do hlavy

vodí tě sídlem, co zdá se ti nádherné


co když jí běžný lid závidí bohatství

a tak ji odsoudil na věčnou samotu?

instinkty o možném svržení v propast ví,

odstup však mění se v duševní nahotu


konečně našla jsi, kdo by ti naslouchal

dala ti zlato a víno, co hřálo tě

chtěla jsi zemřít a tak vítr zafoukal

přání tvé za Smrtí samotnou vzalo tě


pojď.


prohlížíš jídelnu, knihovnu, ložnice

ve světlých šatech, tvém daru po koupeli

místo je krásné, kam ostatní bojí se?

končí tu trápení -- proč by se vzpouzeli?


paní když hovoří, krev se ti rozlévá

částečně ven ze tvých zranění dávnějších

více však cítíš, jak blaho se rozsévá

po dříve netečných partiích dolejších


„má malá princezno, čekám tu na tebe 

doma tě, zdá se mi, dávno nic netěší

když se mnou zůstaneš, vezmu tě do nebe“

vyslovit „ano“ se s trémou zdá nejtěžší


jakživa nemělas takové nutkání

zbavit se zátěže, plně se odevzdat

když sedáš na divan, k tobě se uklání

napětí narůstá, špiní se o krev šat 


šrámy a modřiny, vlastní i od druhých

nebolí, chladí jen, zvěstují záhubu

příkoří činů, slov bezduchých a hrubých

vytéká při každém srdečním záškubu


překrásná dáma tě pohladí po tváři

a s vlídnou ladností "opři se," poručí

v padání nazad tě pohovka zaráží

smrti své poprvé pohlédneš do očí

Monday, November 6, 2023

it do be like that

prsty si ochráním párem rukaviček

nastal čas vyléčit podobné podobným

postupně klepu si popel do ředkviček

stejně mi zdechnou, tak jako já na podzim

Saturday, July 1, 2023

napětí

 pro nás, co sníváme, místa není
snad jenom ve hvězdách nebo v moři
v krabicích, kukaních betonových
srdce za stěnami tiše hoří

na kraji města, tam domy mlčí
ve sloupech drmolí elektřina
smrtící napětí uvězněné
a bouře podobná ve mně dřímá

když létám v éteru po setmění
cítím, jak houstne atmosféra
něco se zlomí a něco skončí
z bytostí přežije málokterá

najdu-li znak duše mně spřízněné
odešlu jí svoje souřadnice
a pokud nikdo mi neodpoví
nechci se nadechnout nikdy více

Thursday, June 29, 2023

yeet

spitting ink in skin
kissing in pink sin
in illicit dreams
ill disease will spin

beat thin lips with fists
slit these timid wrists
weaving needle wreaths
nimble nymphs flick whips

fill each leak with pills
inches width, it spills
evening minutes killed
dreamy pinkish frills

a game of control

deep inside my body
dwells a deadly power
if i weren't a coward
i could use it bloody

i feel it pulsating
whispering: let's play a game
you resist or go insane
which one's more worth hating?

good self, bad self fight
when self-hate takes hold
fear of no control
never knows what's right

pry my ribcage open
let the crippled mind explode
only then the hate is solved
accidental coping

the way out is through
live the numbness fully
love its pitfalls truly
hurt when hurt is due

where's my treasure though?
thought i'd one day make it
heart no longer naked
confidence and glow

stuck in neverafter
nerves and hormones fail
one more coffin nail
in hysteric laughter

Saturday, April 15, 2023

vykraď to, co nemáš rád

 Zatoužila jsem doplnit své outfity tím ultimátním zlatým hřebem. Monoklem. A jeden by netušil, jak moc u takové věcičky člověk může jít do hloubky témat sociální třídy a genderu, ale právě tato témata vlastně u mého zdůvodnění, proč jsem si ji pořídila, stála přímo u zrodu celého nápadu.

Monokly známe z historických audiovizuálních či literárních děl. Tato pomůcka ke korekci zraku v módě úplně zapadla, ale přežívá v našem povědomí z velké části také kvůli memům. To díky nim každý ví, že monokl býval doplňkem bohatých a vlivných mužů.

V okamžiku, kdy mě poprvé napadlo nasadit si monokl, jsem byla ovlivněna tématem konverzace, cituji kamaráda:

„Kapitalisté jsou ti zlí pánové ve fraku s buřinkou a monoklem.“

– a sebe: „kradu jim monokl jako protest / jsem zlá paní s monoklem a vidlemi“. Vzhledem k tomu, že navíc často a ráda používám emoji s podezíravým výrazem a monoklem na oku, všechno krásně do sebe zapadlo. Jakmile jsem napsala a odeslala tento vtip, začala jsem ho brát vážně. Monokl a vidle. Buržoust a vidlák. Taková jsem já – osoba naučená od mala, že peníze nerostou na stromech, osoba s úctou k věcem a strachem, že se v tomhle krutém světě neuživí, když nebude makat a ohýbat hřbet, a také bohužel osoba, která si moc ráda představuje sebe samu někde ve vile a v pozici, kdy toto nemusí vůbec řešit (mám ale dost solidarity a ekologického smýšlení, abych tam nechtěla doopravdy směřovat).

Takže vznikl nápad se vyfotit s monoklem a vidlemi – udělat něco jako konceptuální umění v rámci bohapusté fotografické marnivosti.

Googlení míst, kde sehnat monokl, ke mně navíc přineslo až teprve sekundárně uvědomění, že monokly byly mužská záležitost a že jí v povědomí společnosti zůstávají. Dokonce nade mnou dnes moje babička spráskla ruce, že „to přece nosili pánové!“  Řekněme, že rebelství za každou cenu mě sice opustilo někdy v 9. třídě, ale víra v genderové role ještě dřív. Vysvětlovat, že jsem genderqueer demigirl, by to zkomplikovalo, ale statement vychází krásně najevo i tak. Žena s monoklem. A sluší mi! Můj styl je čistě estetická preference, nakolik v tom hledají sexuální otevřenost nebo lásku k Satanovi. Ale monokl, ta dlouho zapomenutá záležitost? Moc ráda budu všude říkat, že jsem ho ukradla jednomu bohatému muži. Protože přesně tak to bylo myšleno. Eat the rich.

Monday, April 3, 2023

why even

 some days are just

i’m not sure

all those clichés from movies about insane people

smoking cigarettes while sitting on the cold floor of the balcony leaning on the wall staring into the light-polluted violet sky

and all the city windows, most dark

the desire to smash the mirror with one’s fist, suppressed only just

80’s pop melancholy and a deep longing to just disintegrate into thin air

and wishing to grab a cute willing and submissive stranger by the wrist and lead them into the void, get lost in the smell of tobacco, leather and desperate kisses

all the sweaty and bloody urges to destroy, all the attempts to make oneself feel alive

looking for something uncertain and undefined

are so

it’s basically been the same every time i leave myself to my thoughts and longings since long long ago

life changes but the same ideas come back to me

it’s one of those days i don’t even want to unfuck myself

i just let the glittery waves of the ocean wash over me

i meditate

and create (sometimes)

and feel like the hottest bag of slimy stinky rotten shit

my entire novel is based on this freudian shitfest – all the characters that i am and characters i want to be and characters i want to meet

yes, the book i haven’t touched in months although it’s more real than myself

i swear to god i suck at putting ideas together or even comprehending whatever the hell all of this on my mind is

who even cares honestly

i love my playlist, right now more than ever

but i envy those people so much that they put emotions into music – i’m so incapable of doing any of that it’s actually really rheeeee diculous


Sunday, March 5, 2023

premiant

kolem mě se děje stále stejná nuda
prázdní lidé, prázdná já, jednou se to udá
pochvaly a jedničky, škola, hračky, zvířata
všichni si mě rozmazlují, jednou budu bohatá

za stěnou si blízcí pracují a hrají
já si tajně zkouším, jak mi bude v ráji
na hranici nicoty, sladký rauš mám v lebce
tlačím ruku za světlem s obratností slepce

narážím na měkkou díru mezi zuby
kdož máš trochu sílu, kamenem mě ubij
mohla jsem tam být, než zradilo mě tělo
splynout s tmou a vzít si, co mi nechybělo

proč mi tolik chutná dusit se a zmírat
vážně nejsem smutná, v hlavě mé je díra
je to jenom tělo, celulární svazek
překonej ho vůlí a skončí na podlaze

kdo by to byl čekal, je mi jenom devět let
že si tajně přeji vydechnouti naposled

Thursday, January 12, 2023

kořist

 padá prach a přes něj stíny lapat po nich nemá cenu lůžko z černé rašeliny ve svých duchnách skrývá ženu

v temném lese svítí oči

slétají se netvoři

marně dumáš, co si počít

motáš se jak na moři


vrátit zemi, co jí patří

budeš stejně jednou muset

neotroč už s dřinou za tři

najdi pokoj tam, kde’s used’


budeš trpět jako dosud

necháš-li se vůlí vést

odpusť duchům, přijmi osud

nebude tě těžké svést


ježí se ti všechny chlupy

když se noříš do bažiny

blíží se křik líté tlupy

Bůh ti odpusť všechny viny!


poblíž stojí zpustlý kostel

kde bys marně hledal skrýš

jen pár ghúlů má tam postel

které brzy uvidíš


havěť tě již obklíčila

nemrtvé i živé zrůdy

všem se tuze zalíbila

vůně potu, křehké údy


už ti krví parte píší

jejich kruh když roztíná

z hlubiny se vynořivši

sama jejich domina


CO TO TU JE? zaburácí

Smrt, jež zpečetí tvůj osud

nohy tvé se zapotácí

strach máš větší nežli dosud


úsměv tvůj ji nepřekvapí

čekal’s na ni mnoho let

když tě zahalí svou kápí

konec už máš na dohled


monstra rázem vidět není

ta nechala venku čekat

sladké, krásné utrpení

přijde, když tě začne svlékat


v soukromí té plachty černé

jež se zvedla jako stan

skučíš, sténáš, sloužíš věrně

budeš k smrti ušoustán?


ne, neb když je spokojena

vypaří se s lítým smíchem

hostina je zahájena

zuby zrůd ti projdou břichem