kořist

 padá prach a přes něj stíny lapat po nich nemá cenu lůžko z černé rašeliny ve svých duchnách skrývá ženu

v temném lese svítí oči

slétají se netvoři

marně dumáš, co si počít

motáš se jak na moři

vrátit zemi, co jí patří

budeš stejně jednou muset

neotroč už s dřinou za tři

najdi pokoj tam, kde’s used’

budeš trpět jako dosud

necháš-li se vůlí vést

odpusť duchům, přijmi osud

nebude tě těžké svést

ježí se ti všechny chlupy

když se noříš do bažiny

blíží se křik líté tlupy

Bůh ti odpusť všechny viny!

poblíž stojí zpustlý kostel

kde bys marně hledal skrýš

jen pár ghúlů má tam postel

které brzy uvidíš

havěť tě již obklíčila

nemrtvé i živé zrůdy

všem se tuze zalíbila

vůně potu, křehké údy

už ti krví parte píší

jejich kruh když roztíná

z hlubiny se vynořivši

sama jejich domina

CO TO TU JE? zaburácí

Smrt, jež zpečetí tvůj osud

nohy tvé se zapotácí

strach máš větší nežli dosud

úsměv tvůj ji nepřekvapí

čekal’s na ni mnoho let

když tě zahalí svou kápí

konec už máš na dohled

monstra rázem vidět není

ta nechala venku čekat

sladké, krásné utrpení

přijde, když tě začne svlékat

v soukromí té plachty černé

jež se zvedla jako stan

skučíš, sténáš, sloužíš věrně

budeš k smrti ušoustán?

ne, neb když je spokojena

vypaří se s lítým smíchem

hostina je zahájena

zuby zrůd ti projdou břichem