vábení

zmatená dívko, co měla jsi na mysli,

když se ti vracela naděje na štěstí?

kdokoliv spatří tě, koutek má povislý

oči tvé nikdy nic dobrého nevěstí

kam jsi kdy pohlédla, vidělas nicotu

nikdo ti netoužil věnovat vřelosti

rozbitá chemie vzdoruje životu

obličej žadoní o ránu z milosti

nemělas ponětí, kam tě to zavede

když z cesty zkusíš se do lesa odebrat

zas myslíš na konec, urputný tragéde

chtěla bys na mechu břemeno odevzdat

schovej ten telefon, už se ti neozve

vybral si jinou tak jako ti předchozí

nebudeš nikomu patřit a on tobě

vadnou a rozbitou opláčí nemnozí

snáší se temnota a klesá naděje,

cítíš však postupně zvědavost, vábení

co to tam ve svahu, tam na té skále je

šepoty větru ti dávají znamení

pojď...

nad srázem v cestě máš rezavé pletivo

obhání paseku s bující křovinou

když tvůj zrak konejší večerní šedivo

cestičkou po srnách dereš se krajinou

vtom zvláštním leknutím ustrneš na místě

snad je to bouřka, co blýsklo ti za zády?

poprvé nazad se otočíš nejistě

musíš se vymanit z přeludů nadvlády!

děravý drátěný plot totiž zanikl

změnil se v kamennou vysokou bílou zeď

a mozek zblouznění v tu ránu zakřikl

nesmíš tu uvíznout, uniknout musíš teď!

chce se ti křičet a srdce tě tluče, když

drsný a studený pískovec nahmatáš

na druhé straně se nad stromy tyčí kříž

utíkáš ode zdi, důvěru v Boha máš

prochladlé ruce se drásají na trnech

ani to necítíš, jen touhu vzbudit se

a ruina kostela vyrazí z tebe dech

před tvýma očima začíná měnit se

choulíš se na místě, obličej ve dlaních

chceš svoji postel, leč okolí nemizí

musíš si vytrpět tohoto sídla hřích,

magii, která ti svobodu odcizí?

nebudeš obětí! plivneš si do rukou

naposled štípneš do zkřehlého zápěstí

máš-li ve snu tu čest s duševní poruchou,

může jen odvaha dostat tě z neštěstí!

z kostela stala se vila a kolem ní

podél stěn skvějí se růže a výzdoba

prosklené dveře ti otevřou služební

zpod bílých líčidel páchne jim hniloba

jedna je široká, druhý je vysoký

nemluví, hrubě tě za paže popadnou 

na rukou vidíš jim strupy a otoky

úzkost ti brání se vykroutit, vypadnout

oba se hýbají v úplné tichosti

slyšíš jen klapání tam někde ve výšce

mdlým světlem schodiště vedou tě bytosti

z tajemné prázdnoty vlasy tvé ježí se

pojď!

naproti schodům hned strčí tě za dveře

pevný hlas odvětí: "děkuji, smíte jít"

tiše se podivíš místnosti nádheře

baldachýn, krb, křesla, závěsy, zvláštní klid

v křesle se otočí postava v korzetu

vznešená struktura ve tváři bělostné

hedvábnou sukni má třpytkami posetu

na krku blyštivé bohatství nerostné

stanulas tváří v tvář rohaté bohyni

na jejím zámku tě veselí nečeká

tušíš, co chystá na náhodnou chodkyni

z příběhů víš, jak si zpracuje člověka

promlouvá vlídně a chápe tvé obavy

za chvíli pustí tě, slibuje záměrně

vzdorovat nezvládáš, vidí ti do hlavy

vodí tě sídlem, co zdá se ti nádherné

co když jí běžný lid závidí bohatství

a tak ji odsoudil na věčnou samotu?

instinkty o možném svržení v propast ví,

odstup však mění se v duševní nahotu

konečně našla jsi, kdo by ti naslouchal

dala ti zlato a víno, co hřálo tě

chtěla jsi zemřít a tak vítr zafoukal

přání tvé za Smrtí samotnou vzalo tě

pojď.

prohlížíš jídelnu, knihovnu, ložnice

ve světlých šatech, tvém daru po koupeli

místo je krásné, kam ostatní bojí se?

končí tu trápení -- proč by se vzpouzeli?

paní když hovoří, krev se ti rozlévá

částečně ven ze tvých zranění dávnějších

více však cítíš, jak blaho se rozsévá

po dříve netečných partiích dolejších

„má malá princezno, čekám tu na tebe 

doma tě, zdá se mi, dávno nic netěší

když se mnou zůstaneš, vezmu tě do nebe“

vyslovit „ano“ se s trémou zdá nejtěžší

jakživa nemělas takové nutkání

zbavit se zátěže, plně se odevzdat

když sedáš na divan, k tobě se uklání

napětí narůstá, špiní se o krev šat 

šrámy a modřiny, vlastní i od druhých

nebolí, chladí jen, zvěstují záhubu

příkoří činů, slov bezduchých a hrubých

vytéká při každém srdečním záškubu

překrásná dáma tě pohladí po tváři

a s vlídnou ladností "opři se," poručí

v padání nazad tě pohovka zaráží

smrti své poprvé pohlédneš do očí