Nevěděl, kde je. Tušil, kterým směrem se dostane zpátky do letoviska, ale jako by si ani nevzpomínal, v jaké je zemi a proč sem přijel. Matná vzpomínka na hotel, kde se ubytovali, vyzařovala něco až úzkostného. Neměl ztrátu paměti. Neměl však paměť, která by to v něm podržela.
Být na drogách je matoucí, pokud ti seberou vzpomínky, ale on ani nevnímal, že by je kdy bral. Prostě byl, existoval, pohyboval se z místa na místo. Většinou bezděky. Pak bylo třeba na chvíli vzít situaci do vlastních rukou a stát se uvědomělým dobrodruhem. Byl však jen chuchvalcem poletujících pocitů málokdy si vědomým vzdálených záležitostí.
Za celou dobu ho nenapadlo pomyslet na vlastní identitu a pozastavit se nad svou existencí. Někde hluboko uvnitř snad leželo jeho jméno, ale to vždy automaticky vyslovil, když se ho ptali, a ono se okamžitě rozplynulo ve vzduchu.
Vnímal, myslel, cítil. Z představy městečka, ať bylo cokoliv zač, mu třeštila hlava. Byl na útěku a z nějakého důvodu to zahrnovalo spontánní šplh na skálu. Momentálně trčel nezajištěn pět metrů nad zemí a nemohl se pohnout nahoru ani dolů.
Myšlenky v něm poletovaly jako splašené. Nikdy nebyl tak naživu jako teď, když se blížil pádu do smrti. Jeho pocity neměly jména, fungovaly ve své ryzí podobě a všechny se týkaly nebezpečí. Jeho myšlenky nebyly vnitřně slyšenými slovy, přesto se sám v sobě jasně a zřetelně přel se sebou, čeho se chytit, kam přenést váhu.
Pravé lidské uvědomění, že život může skončit a že on, tato osoba, už nebude, zaostávalo natolik, že je vnímal jen někde na pozadí všech vnitřních procesů. První, co jej částečně vrátilo do totožnosti člověka, byl krátký pád mobilu se sluchátky z kapsy na travnatý skalní stupínek mezi jeho nohama.
Až slezu, nějak si ty věci musím shodit. Snad tu ještě budou.
Držel se skály jako klíště, stejně jako se držel naděje, že na něco přijde a dostane se do bezpečí. Nějak si uvědomil, že jediná možná cesta bude nahoru. Nepozastavil se nad tím, že to nedává smysl. Nahoře musí být cesta až dolů.
Kolem něj se mihlo červené kolo s pasažérem, který na něm sjížděl ze skály. Cyklista se přímo hlavou dolů po téměř kolmé skalní stěně dostal v pořádku do bezpečí a na rovině mu stačilo pár metrů, aby stihl zastavit.
Mladíkovi uvízlému na skále se udělalo špatně od žaludku. On se tady snaží zachovat svůj život, zvažuje každý svůj krok, aby nešlápl vedle, a místní si to tu vesele sjíždějí na kole.
Oni nejsou jako já, já nejsem jako oni, uvědomil si zcela jasně. Uvědomil si také, že bylo nerozumné lézt na skálu. Co si to chtěl dokázat?!
Když ho o kousek vedle minula šplhající skupinka, asi rodina, neváhal a vydal se za nimi. Jakmile je uviděl, byl o mnoho klidnější a přestože celý život od lidí utíkal, bez váhání se k nim přidal. Otec, matka, asi dcera a dva asi přátelé rodičů také neměli lezecké náčiní, ale z nějakého důvodu postupovali hbitě a stíhali si při tom ještě povídat. Nového člena výpravy přijali beze slov jemu určených, přesto zcela jasně.
Odezíral konkrétní body, kde se přidržovali, a díky snaze je nepodobovat se sunul vzhůru. Stále mu bušilo srdce a cítil život zároveň se smrtelností, ale paralýza s příchodem podpory pominula. Nemohl přece stát a nic nedělat, dokud by mu ruce vypověděly službu a on by se bez boje zřítil.
Kousek pod vrcholem skály byla plošina dost prostorná, aby se tam všichni mohli vydýchat. Mezitím sem stihlo přijít dalších pár lidí s bicykly v podpaží. Z tohoto místa se na nich vrhali dolů, jako by sjížděli obyčejný kopec.
Nejmladší člen skupiny, dívka neurčitého věku mezi šestnácti a dvaceti, si všimla nechápavého výrazu našeho mladého muže, který právě vydýchával a zvracel do trávy. Popadla nedaleko ležící vozítko, kterému chybělo jedno kolo, a začala mu vysvětlovat, jak speciální tvar a materiál umožňují sjíždět strmou skálu bezpečně. Nebyl přesvědčen. Pomohla mu vstát na nohy tak, že protočila pedály, na které si položil chodidlo. Stejně by na tomhle dolů nejel, ani kdyby mu měli zaplatit. Vzpomněl si na dole ležící věci. Snad mu je někdo nepřejel!
Bezpečnost situace teprve umožnila seznámení. Proběhl rituál vzájemného předání informací o jménech a přestože jména těchto lidí slyšel, uložil si je neuvědoměle a stále je uvnitř hlavy nazýval samotnými pocity, které z nich měl.
Nejsilněji na něj působila dívka. Neuvědomoval si její lesklé kaštanové vlasy, velikost jejích ňader ani barvu hlasu, byť to všechno moc dobře vnímal. Zato se však okamžitě obalil energií její duše, a ona udělala to samé. Hleděli na sebe jako na něco roky ztraceného, beze slova tam stáli s obličeji těsně u sebe a nepotřebovali nic víc. To mohlo trvat sekundy i hodiny.
Skupina lezců svačila a kochala se výhledem. Skála byla ze zadní strany porostlá borůvčím a tyčila se nad prosluněnými lesy. Všichni začali konverzovat a bavit se, včetně chlapce a děvčete. Zatímco ti dva navenek tlachali o počasí, odkud jsou, co tu dělají, prostřednictvím pouhých očí a rukou se oddávali milostnému obřadu tak plnému rozkoše, že by sebelepší sex byl oproti tomu jen pusou na dobrou noc.
Čím dál tím více si začal všechno uvědomovat. Že musí dolů, že tam má mobil, že už mu určitě volali, že měli dnes jít na hrad, že ho rodiče zabijou. Probudil se do reality. A zároveň byl stále ohromen duší sedící vedle něj, kterou už teď nazýval svou ženou, svou princeznou. Ptal se sám sebe, co na to ta jeho, že s cizí holkou během pár minut navázal pouto, jaké s ní za celé tři roky nikdy. Nedávalo to smysl. Ale teď když měl po svém boku něco takového, nemohl to zahodit.
“Nejedete dolů na těch kolech, že ne? Já fakt nemůžu.”
“Vždyť je nemáme s sebou,” usmála se. “Půjdeme dolů normálně výtahem.”
“A tobě to dává smysl, že se tu jezdí po skále na kole a že když chceš dolů, musíš nahoru?” zeptal se a jemně si stáhl její hlavu na rameno.
“Mně dává smysl, že nic nedává smysl. Ty snad máš z toho rozum, že máme dvě nohy, dvě ruce, hýbeme se, dýcháme a tak?”
“Popravdě já nemám rozum z ničeho. Sotva jsem se na chvíli vrátil z nějakého divného kosmického tripu.”
“Pleteš se. To, co teď spolu děláme, přesahuje všechny přízemnosti, na které sis před chvíli vzpomněl. Dovolená s rodinou, majetek ležící u paty skály, to je všechno ten sen. Ty jsi jiný. Dokážeš žít v realitě existující kolem toho. A v ní my dva jsme jedno.”
Vydechl a upřeně se na ni zadíval. Teď zkoumal každý rys jejího obličeje. Jemně přecházející lícní kosti, zato ostrý nos. Nezvykle tvarované oči, skoro jako trojúhelníky, a v nich duhovky barvy temného mraku.
“V tom případě se chci probudit z tohohle světa a zůstat s tebou. Je to strašná blbost, když to posoudím. Měl jsem být nějakej Dan Šubrt, studovat právo, milovat svou kytaru a svou holku. Místo toho jsem psyCHOUŠ, CO SI ROZBÍJÍ PĚSTI O ZDI, KURVÁÁ!!” Jeho výkřik se odrážel od protější hory. “Já takhle nemůžu, vem mě s sebou,” dodal tiše.
Rodina dívky zmizela. Dívka kývla a sevřela jej pažemi. Dali si vášnivý polibek a v těsném objetí se spolu vrhli střemhlav ze skály.
Vousatý houbař se pustil za svým uprchlým psem. Když jej dohnal, zarazil jej nevídaný pohled. Jeho černobílá kamarádka ustaraně očichávala rozbité tělo s údy zkroucenými v úhlech, jakých nedokáže dosáhnout ani hadí žena v cirkuse.
