zmatená dívko, co měla jsi na mysli,
když se ti vracela naděje na štěstí?
kdokoliv spatří tě, koutek má povislý
oči tvé nikdy nic dobrého nevěstí
kam jsi kdy pohlédla, vidělas nicotu
nikdo ti netoužil věnovat vřelosti
rozbitá chemie vzdoruje životu
obličej žadoní o ránu z milosti
nemělas ponětí, kam tě to zavede
když z cesty zkusíš se do lesa odebrat
zas myslíš na konec, urputný tragéde
chtěla bys na mechu břemeno odevzdat
schovej ten telefon, už se ti neozve
vybral si jinou tak jako ti předchozí
nebudeš nikomu patřit a on tobě
vadnou a rozbitou opláčí nemnozí
snáší se temnota a klesá naděje,
cítíš však postupně zvědavost, vábení
co to tam ve svahu, tam na té skále je
šepoty větru ti dávají znamení
pojď...
nad srázem v cestě máš rezavé pletivo
obhání paseku s bující křovinou
když tvůj zrak konejší večerní šedivo
cestičkou po srnách dereš se krajinou
vtom zvláštním leknutím ustrneš na místě
snad je to bouřka, co blýsklo ti za zády?
poprvé nazad se otočíš nejistě
musíš se vymanit z přeludů nadvlády!
děravý drátěný plot totiž zanikl
změnil se v kamennou vysokou bílou zeď
a mozek zblouznění v tu ránu zakřikl
nesmíš tu uvíznout, uniknout musíš teď!
chce se ti křičet a srdce tě tluče, když
drsný a studený pískovec nahmatáš
na druhé straně se nad stromy tyčí kříž
utíkáš ode zdi, důvěru v Boha máš
prochladlé ruce se drásají na trnech
ani to necítíš, jen touhu vzbudit se
a ruina kostela vyrazí z tebe dech
před tvýma očima začíná měnit se
choulíš se na místě, obličej ve dlaních
chceš svoji postel, leč okolí nemizí
musíš si vytrpět tohoto sídla hřích,
magii, která ti svobodu odcizí?
nebudeš obětí! plivneš si do rukou
naposled štípneš do zkřehlého zápěstí
máš-li ve snu tu čest s duševní poruchou,
může jen odvaha dostat tě z neštěstí!
z kostela stala se vila a kolem ní
podél stěn skvějí se růže a výzdoba
prosklené dveře ti otevřou služební
zpod bílých líčidel páchne jim hniloba
jedna je široká, druhý je vysoký
nemluví, hrubě tě za paže popadnou
na rukou vidíš jim strupy a otoky
úzkost ti brání se vykroutit, vypadnout
oba se hýbají v úplné tichosti
slyšíš jen klapání tam někde ve výšce
mdlým světlem schodiště vedou tě bytosti
z tajemné prázdnoty vlasy tvé ježí se
pojď!
naproti schodům hned strčí tě za dveře
pevný hlas odvětí: "děkuji, smíte jít"
tiše se podivíš místnosti nádheře
baldachýn, krb, křesla, závěsy, zvláštní klid
v křesle se otočí postava v korzetu
vznešená struktura ve tváři bělostné
hedvábnou sukni má třpytkami posetu
na krku blyštivé bohatství nerostné
stanulas tváří v tvář rohaté bohyni
na jejím zámku tě veselí nečeká
tušíš, co chystá na náhodnou chodkyni
z příběhů víš, jak si zpracuje člověka
promlouvá vlídně a chápe tvé obavy
za chvíli pustí tě, slibuje záměrně
vzdorovat nezvládáš, vidí ti do hlavy
vodí tě sídlem, co zdá se ti nádherné
co když jí běžný lid závidí bohatství
a tak ji odsoudil na věčnou samotu?
instinkty o možném svržení v propast ví,
odstup však mění se v duševní nahotu
konečně našla jsi, kdo by ti naslouchal
dala ti zlato a víno, co hřálo tě
chtěla jsi zemřít a tak vítr zafoukal
přání tvé za Smrtí samotnou vzalo tě
pojď.
prohlížíš jídelnu, knihovnu, ložnice
ve světlých šatech, tvém daru po koupeli
místo je krásné, kam ostatní bojí se?
končí tu trápení -- proč by se vzpouzeli?
paní když hovoří, krev se ti rozlévá
částečně ven ze tvých zranění dávnějších
více však cítíš, jak blaho se rozsévá
po dříve netečných partiích dolejších
„má malá princezno, čekám tu na tebe
doma tě, zdá se mi, dávno nic netěší
když se mnou zůstaneš, vezmu tě do nebe“
vyslovit „ano“ se s trémou zdá nejtěžší
jakživa nemělas takové nutkání
zbavit se zátěže, plně se odevzdat
když sedáš na divan, k tobě se uklání
napětí narůstá, špiní se o krev šat
šrámy a modřiny, vlastní i od druhých
nebolí, chladí jen, zvěstují záhubu
příkoří činů, slov bezduchých a hrubých
vytéká při každém srdečním záškubu
překrásná dáma tě pohladí po tváři
a s vlídnou ladností "opři se," poručí
v padání nazad tě pohovka zaráží
smrti své poprvé pohlédneš do očí
