nereálná

probuzená jsem z něčeho do ňičeho, z čeho do čeho?
vyhodila jsem tě na silnici z okna svého lůžkobusu,
moje dávno ztracená představo vágního snu o domově
chodím nocí po ulici a rukou v bezprsté rukavici kouřím sušené růže z kytice nalezené v popelnici v brčkách ubalených z bible
a posledních x let se nestalo
... nežije, je snem a vše další taky
mlhou okolo mísenou s třpytivým kouřem, mám toho bordelu plné oči, plíce,
rohy zásuvek stolu v prázdném pokoji ve starém domě jsou přemostěny stříbrnými sítěmi
mezi nimi nacházím rozlepené stránky něčeho nečitelného, co mi před očima bledne
zašmodrchaný prázdný film padá na zem
před sebe si svítím skrz závěsy zářícím světlem úplňkem
nepřetržitý ječivý hukot v uších je mou součástí od toho třesku destruktivní kolize v nad chápání rychlosti
zdeformovaný materiál, hroudy neurčité hmoty letí vzduchem hnány silou a hořící
to mi zbylo a nevím, co se stalo, co to je a kam to patří a co to bylo a proč to mám
a za zády z pravé strany se mi vynoří postava, starý známý, co nikam nepatří a zná mě a chce mě a mně je z něj tak špatně a drž hubu! nesahej na mě! dere se mi z hloubi hrdla skřek a přízrak rozbíjí moje pěst a ten praskne, rozpadá se a znovu a znovu se vrací a dotírá a vypadni! zavěšuje se na mě, sahá mi do hlavy otevírá zásuvky vyhazuje papíry infikuje myšlenky znásilňuje můj mozek a když se udělá, exploduje mi lebka novým velkým třeskem rozletím se na kusy a rodí se nový vesmír, kde
se probouzím za šera a mlhy na rovné planině s bolestí hlavy

probuzená jsem z něčeho do ničeho, z čeho do čeho?
...