pro nás, co sníváme, místa není
snad jenom ve hvězdách nebo v moři
v krabicích, kukaních betonových
srdce za stěnami tiše hoří
na kraji města, tam domy mlčí
ve sloupech drmolí elektřina
smrtící napětí uvězněné
a bouře podobná ve mně dřímá
když létám v éteru po setmění
cítím, jak houstne atmosféra
něco se zlomí a něco skončí
z bytostí přežije málokterá
najdu-li znak duše mně spřízněné
odešlu jí svoje souřadnice
a pokud nikdo mi neodpoví
nechci se nadechnout nikdy více
