pyšně se honosím v luxusním kožichu
co mě stál zlámanou grešli v sekáči
pocucávám kouř jako dámička
honím si ego iluzí přepychu
jediná rozkoš zemřela přede mnou
a s její mrtvolou denně chodím spát
sloužit nemůže, neutíká však
ani násilím už mi ji nevezmou
slzy mi smáčí zaťaté zuby mé
dámy a pánové, račte přistoupit
mohla jsem býti někdo – bohužel
můj vlastní ostych způsobil, aby ne
živím se zbytky, co druzí nechtěli
stavím z nich palác na vysněné požitky
zkouším korunu z tretek a drátů
vím, že mi sluší, neřeším, padne-li
uhnívám v ráji domnělých pokladů
svět si mě zaslouží v každém případě
půlka mě myslí, že já jej také
jsem bohyně bídy, královna odpadu
